1. Přeměna morfémů či slov v ustálený komplex s jednotným významem, v jednotku ↗lexikonu: stavitel, zubní kartáček (l. provázená ↗anomálností bývá též označována jako idiomatizace: vyřídit, hromádka neštěstí). V užším smyslu je za l. považován pouze diachronní proces, v němž lexikální jednotka zcela ztrácí motivační a strukturní transparentnost (pestrý, trnož). V širším vymezení je pojem l. spojován se vznikem a ustálením všech slovníkových jednotek, tedy i těch motivačně a strukturně více či méně průhledných, protože i jejich zavedení do jaz. oběhu je provázeno navázáním pevného vztahu k vyjadřovanému obsahu (pojmenovávané skutečnosti), v důsledku toho utlumením bezprostřední relace k motivujícím jednotkám či stavebním prvkům a nabýváním významové idiosynkratičnosti (srov. strukturně shodné lexémy nočník a večerník, jejichž významové diference nejsou dostatečně odvoditelné z významu fundujících slov a společného kategoriálního významu ‘nositel vlastnostiʼ, ale až z konkrétních specifikací; podobně černá káva je lexikalizovanou významovou specifikací volného spojení černá káva ‘káva, která je černá’; srov. též neprediktabilní význam formálního deminutiva školka, významové diference čarodějka × čarodějnice, trosečník × ztroskotanec ad.). Z hlediska mathesiovské dichotomie slova popisná (význam je odvoditelný z formy) × slova značková (význam není z formy odvoditelný) tak přísně vzato všechny jednotky vstupem do lexikonu aspirují na značkovost. Též ↗strukturní význam, ↗motivace, ↗lidová etymologie.

2. Uchování/rozšíření určitého jaz. jevu (většinou hláskového) pouze v určitých lexémech, v nichž tento jev překračuje teritoriální či časovou hranici pravidelného výskytu (např. mimořádně velké územní rozšíření jzč. přehlásky e > a ve slově sršán, reflexe staršího hláskového stavu v místním jméně Oudoleň ad.).